Indiánský tábor Náměšť nad Oslavou

28.6.-.8.7. 2008

            Jak je již známo, prázdniny jsou časem táborů plných dobrodružství, nových zážitků a hromady legrace s přáteli – tento rok tomu nebylo jinak. Účastníci letošního tábora se ocitli  v dobách, kdy se ještě indiáni za bizony proháněli volnou prérií a do panenské přírody začali pozvolna pronikat bílí osadníci. Našeho tábora se zúčastnilo celkem 39 statečných indiánů a indiánek.

 Ale pěkně po pořádku…

            Po dlouhé a vyčerpávající cestě vlakem jsme konečně dorazili do místa dění – do tábořiště v Náměšti nad Oslavou. Zde jsme se v mžiku proměnili v kmen skládající se ze čtyř rodů (Orli, Bizoni, Vydry, Medvědi). Naším úkolem bylo stát  se bojovníky a nahradit tak našemu náčelníkovi As-kel-ahovi jeho dvanáct věrných, kteří padli v boji s bílými muži; a jen jako bojovníci jsme se mohli vydat na cestu za pokladem našeho kmene. Nic však není tak snadné, jak se na první pohled může zdát… účastníci i vedoucí vám to jistě potvrdí!

            Abychom  se mohli stát bojovníky, museli jsme nejprve prokázat své výjimečné schopnosti v řadě nesnadných úkolů. Na konci tohoto výcviku mladí indiáni přistupovali po jednom do týpí před samotného náčelníka, odkud se vraceli již jako noví bojovníci.

            S pokladem už to bylo složitější. Cestu k pokladu As-kel-ah zaznačil do mapy, kterou na počest dvanácti věrných rozdělil právě na dvanáct dílů. Tyto díly bojovníci postupně získávali v nejrůznějších „bojovkách“. Plány nám zkřížili až zlatachtiví bílí muži (a ženy), se kterými jsme svedli velkou vítěznou bitvu. S předposledním kouskem nám pomohl tajemný moudrý šaman a poslední útržek byl schován přímo v táboře – pak byla mapa kompletní.

            Cesta za pokladem byla, už kvůli počasí ,velmi nesnadná. Šlo se v pláštěnkách a gumácích až ke vzdálenému jezeru, kde byl poklad skryt u totemu Smutku a střežen bojovníkem, který nám jej až po delším rozhovoru vydal.

            Na závěr nemohla chybět velkolepá oslava, grilované maso, předání upomínkových listin, fireshow a nakonec velká vatra.

            Jak to tak bývá, i zde se zrodily přezdívky paradoxně spjaty s materiálem kostýmu: pan Roleta, pan Ubrus… nebo vznikly nové „magické“ předměty: strýc Vařcha, Krvavý klobouk. Jedinou vadou na kráse našeho dokonale vybaveného tábořiště byly latríny, kde podlaha „téměř“ neexistovala, jednalo se spíše o jednoduchý rošt a samotný pohled dolu byl vskutku „vábivý“.

Co dodat... Na závěr zbývá už jen poděkovat všem šikovným maminkám za pěkné indiánské kostýmy, které svým ratolestem ušily, samozřejmě velký dík patří naší kuchařce Marcele a „náčelníkovi“ Pepovi Holečkovým. Děkujeme také bílým mužům (a ženám), kteří nás přišli navštívit-přepadnout. A poslední poděkování míří ke všem vedoucím a pomocníkům, kteří pomáhali s přípravou tábora.

D